František Páral

PÁRAL, FRANTIŠEK. ZPÍVAJÍCÍ LÍPA

Bratrská rodina. roč., č. 11 (listopad 1986), s. 171 - 72.

Od dávných dob byly lípy pro Slovany posvátné. Poskytovaly nejen vzácný nektar včelám a květ na léčivý čaj, ale i řezbářské dřevo. Jejich rozložité koruny tvořily stín a zvaly k odpočinku po práci. „Ve stínu lípy“ se konávaly slavnosti, besedy i obecní porady. K lípám, které se dožívají úctyhodného stáří, se váží mnohé pověsti. O jednu takovou pověst, jak jsem ji slyšel z úst rodáka z Pusté Rybné, kazatele Jana Zrůsta, se chci s vámi podělit, aby neupadla v zapomenutí.

U Lukásova statku v Telecím u Poličky na Českomoravské vysočině stojí dodnes vzácná, snad 600 nebo 700 let stará lípa, všeobecně nazývaná „zpívající“. Její fotografii a výpis z místní kroniky uveřejnil v Bratrské rodině již bratr M. Zachariáš (1983, str. 95 - 97).

Bylo to na sklonku 17. století, v době temna. Těžko se žilo tajným evangelíkům, kteří se nemohli nebo nechtěli vystěhovat ze země. Museli skrývat svou víru, Bibli kralickou, kancionály, Labyrint světa a jiné vzácné knihy.

Jednoho podzimního dne vystoupil starý hospodář do koruny lípy a pozorně se díval směrem k Poličce. Tentokrát však nevyhlížel ani jezuity, ani dráby, před kterými se museli mít na pozoru, protože zdejší selský rod byl znám jako bývalí kacíři. Stařec vyhlížel vzácného hosta, který potají přešel hranice z Pruska a dnes měl přijít také k nim, aby potěšil Božím slovem „skryté semeno“ a dodal odvahy pronásledovaným. Na statku se mělo konat tajné shromáždění a svatá večeře Páně.

Trvalo to už dlouho, nikdo nebyl k spatření. Hospodář byl už netrpělivý a prokřehlý, když konečně zpozoroval na cestě kazatele. Posunul se doleji, aby mohl dát znamení domácím, ale sotva zavolal dolů: „Již jde!“, sklouzl po vlhké větvi. Poněvadž byl dost těžký, prorazil kůru mezi větvemi a najednou se ocitl dole ve tmě. Domácí jeho hlas i výkřik slyšeli, ale jeho samotného se nedočkali. To byl shon. Pátrali kolem dokola, i hranici dříví rozházeli, ale bez kladného výsledku. Když pak i na lípu vylezli, uviděli otvor do nitra lípy a uslyšeli i volání starce. Vysvobodili ho a ošetřili. Jelikož svým pádem strhl pod sebe i měkké jádro, pádem se sice nezranil, ale vzduchovým nárazem úplně ohluchl.

Mezitím došel i očekávaný kazatel. Ve faře naproti jistě zpozorovali shon kolem statku, a tak bylo nebezpečí prozrazení tajného hosta. Musel se skrýt. Ale kam? Nakonec jim Pán Bůh vnukl myšlenku, že bezpečná skrýš může být jen v objevené dutině lípy. Kazatel tam byl spuštěn, aby vyčkal nejvhodnější dobu.

Správně předvídali. Netrvalo to dlouho a statek byl obklíčen naverbovanými lidmi s farářem a drábem v čele. Nastala důkladná prohlídka. Farář už měl zprávu, že na Vysočině se potuluje nebezpečný špión a luterán z Pruska, a proto hned zverboval posilu. Všechno rozházeli, podlahy vytrhali, proklepávali zdi a někde i vybourali, ale špión nikde. Nakonec se usnesli, že ho zlý duch odnesl. Když pominulo nebezpečí, vytáhli domácí lidé kazatele z lípy, ale shromáždění se už u nich nemohlo konat.

Kazateli bylo líto, že kvůli němu starý hospodář ohluchl a chtěl se mu nějak zavděčit. Poněvadž už nebylo skoro nikde Kralických biblí, které by jezuité nebyli vyslídili a nespálili, neměli ji ani zde. Kazatel měl u sebe jen Nový zákon, ale zapůjčil ho stařečkovi.. Ten pln radosti slíbil, že ho bude dobře opatrovat a že si ho opíše. S přáním, aby Pán Bůh svým věrným popřál lepší časy, se rozloučil a hospodář tiskl na své hrudi dlouho neviděný vzácný poklad. Kazatele museli odvést na bezpečnější místo.

Lípa, která měla ztrouchnivělé jádro, poskytla po vyčištění dosti velký prostor pro úkryt. Tam si stařec upravil bezpečný útulek pro opisování Božího slova. Vešel se tam menší stolek i lavička. Naučil se lépe psát i kreslit ozdobná písmena. Nadělal si zásobu voskovic ke svícení a nařezal potřebný papír.

Měl-li volný čas, odebral se do krytu v lípě a ponořil se do milé a krásné práce, opisování Nového zákona. Každou literu psal pečlivě a na začátku kapitol vykreslil ozdobné iniciály. Šlo to pomalu, ale ještě než dopsal kapitolu, uměl ji nazpaměť. Tak mohl doma být takovou živou biblí. Nový zákon ponechával v lípě, aby ho jezuité nevyslídily. Byla to pro něho úmorná práce, ale radostná a vděčná.

Když konečně ukončil opis tohoto Kralického Nového zákona, přemýšlel: Naše děti, naši potomci, až my zemřeme, nebudou vědět, jaké krásné a požehnané žalmy jsme zpívávali a jimi se potěšovali. A tak se rozhodl, že ještě napíše žalmy, které znal. Psal tedy s novou chutí a zpíval si při tom, aby si připamatoval celý žalm. Poněvadž byl hluchý, nevěděl, že zpívá příliš hlasitě. Rodina ho slyšela a trnula strachy z prozrazení, kdyby ho někdo nepovolaný uslyšel. Jakmile přišel domů, kladli mu důrazně na srdce, že nesmí zpívat. Slíbil, ale při psaní žalmu si řekl, že si bude notovat jen potichu, jenomže zpíval opět hlasitě; jako hluchý se nemohl kontrolovat.

A obávané prozrazení se dostavilo. Když si jednou zase „notoval“ příliš nahlas, někdo ho uslyšel. A ten také prozradil farářovi, že na statku zpívají kacířské žalmy. Navečer přivedl farář naverbované lidi, aby mohl kacíře přistihnout a pochytat. Měsíc byl právě v úplňku a letící mraky tvořily na zemi strašidelné stíny. Houf lidí obklopil statek, aby neproklouzla ven ani myš. Tu náhle uslyšeli zpěv, hluboký a podivně dunivý. Odkud to vychází? Zdálky, z podzemí, zprava či zleva? Tu zase jako by se ten zvláštní zpěv mísil v koruně lípy s jejím šuměním. Mnohým z toho nebylo dobře a naskakovala jim husí kůže. Věřili totiž více pověrám, všelijakým čarodějnicím a strašidlům než živému Bohu. Mezi naverbovanými byli ovšem i někteří tajní bratři, museli pomáhat při honbě na kacíře. Jeden řekl, že se jde podívat o kousek dál - a utekl. Druhý šel hledat toho prvního, ale už se nevrátil. Nakonec zbyla kolem faráře a drába vylekaná hrstka, a tak se vrátili raději všichni. Od té doby se říkalo, že na statku straší duchové dávných bludařů. Domácí lidé to nevyvraceli, byli rádi, že konečně mají pokoj. Když se po té noci dověděl stařeček, do jakého nebezpečí uvedl celou rodinu, děkoval z hloubi srdce za podivnou Boží ochranu.

Konečně dopsal i žalmy. Svázali je společně s Novým zákonem do vepřovice. Byl to pak vzácný rodinný poklad, děděný z generace na generaci. Opisovač v dutině staré lípy prý tehdy prosvítil 1200 voskových svíček.

Když byla v roce 1781 udělena nekatolíkům alespoň omezená svoboda vyznání, prořízli Lukásovi do lípy dole otvor, aby se mnozí mohli podívat na úkryt jejich předchůdce, na dědečkův stolek i lavičku. Byla to vzácná památka nezlomné víry a lásky k Písmu v době pronásledování a duchovního temna. Protože lípa dosud žije, byla dutina opět zaplněna a nelze do tajné opisovny nahlížet. Strom je chráněná památka.

Rod Lukásů, podle něhož se dnes nazývá dům i lípa, získal statek na počátku 18. století a držel se tam asi 200 let. Ručně opsaný Nový zákon s žalmy byl svého času zapůjčen na nějakou výstavu do ciziny a již se nevrátil. Další vzácné knihy vyměnili pozdější majitelé za bezcenné romány. Neznali jejich cenu. Pověst zachovala vzpomínku na velikou úctu našich předků k Písmu svatému, k Bibli Kralické, která obstála i v těžkostech a utrpení.

Podání pověsti v tomto časopiseckém článku Církve bratrské má napětí a dramatický neklid. Pověst je barvitě líčena, avšak je velmi dlouhá. F. Páral ji doplnil o některé nové skutečnosti, např. v závěru textu se dovídáme, že opis Nového zákona byl zapůjčen na nějakou výstavu do ciziny a už se nevrátil. Není známo, zda jde o Páralovu lidovou fantazii či slyšel tuto myšlenku z úst rybenského rodáka, kazatele Jana Zrůsta, kterého v úvodu jmenuje jako vypravěče, od něhož se o pověsti dověděl.